obchod@biblion.cz
  • Žádné výsledky k zobrazení.
V nákupním košíku máte: 0 ks
Košík je prázdný.

Pandemie? Křesťanství nemá vysvětlení. Má něco jiného.

8.4.2020

Fotografie: Youtube

N. T. Wright, přední křesťanský teolog současnosti a profesor Nového zákona na Univerzitě v St. Andrews a v Oxfordu, se v článku pro americký časopis Time zamýšlí nad současnou situací.

Omezení vyvolaná koronavirem zastihla zástupy křesťanů v postním období, tedy v čase, kdy si každoročně leccos upíráme. Naše obvyklá postní sebezapření teď ale vypadají malicherně ve srovnání s přísnými opatřeními, kterým dnes čelíme: uzavření škol a divadel nebo domácí karanténa pro nás seniory starší sedmdesáti let. Obejít se bez whisky nebo čokolády vypadá najednou jako hračka, když nemůžeme ani navštívit své přátele nebo vnoučata, zajít si do hospody, knihovny či kostela.

Je tisíc důvodů, proč se chceme setkávat s druhými. Právě proto je samotka tak krutým trestem. Tohle postní období navíc nemá jasně dané datum Velikonoc, ke kterému bychom se mohli upínat. Nemůžeme si odškrtávat dny v kalendáři. Ztuhli jsme na místě, nikoli v odpočinku, ale v úzkosti a smutku.

Samozřejmě se hned objeví blouznivci, kteří nám budou zvěstovat, proč na nás Bůh tuto ránu dopouští. Je to Boží trest? Varování? Nebo znamení? Tyhle rádoby křesťanské podmíněné reflexy vycházejí z kultury, která se po několik posledních generací řídila racionalismem: všechno musí mít své vysvětlení. Ale co když nemá? Co když opravdová lidská moudrost není v tom, slátat dohromady pár pofidérních spekulací a říct si: „Tak takhle to je!“ Co když opravdu existují chvíle jako ta, kterou T. S. Eliot rozpoznal počátkem 40. let minulého století, kdy jedinou dobrou radou je vyčkávat bez naděje, protože naše naděje by byly klamné?

Racionalisté (včetně těch křesťanských) hledají vysvětlení; idealisté (včetně těch křesťanských) hledají úlevu. Možná ale potřebujeme spíše obnovení biblické tradice nářku. Čas pro nářek nastává, když se lidé ptají proč?a nedostávají odpověď. K nářku dospějeme, když se přestaneme sebestředně zabývat svými osobními hříchy a selháními, rozhlédneme se kolem a začneme si všímat utrpení tohoto světa. Čelit pandemii v New Yorku nebo Londýně je náročné. Jaké to teprve musí být v přelidněném uprchlickém táboře na některém z řeckých ostrovů? A co v pásmu Gazy? Nebo v Jižním Súdánu?

Křesťané tedy nemají pražádnou povinnost přinášet vysvětlení, co se děje a proč. Jejich povinnost je zcela jiná: nepřicházet s vysvětlením, ale s nářkem.

V takový okamžik přijdou vhod biblické Žalmy – zrovna když to vypadalo, že se pro moderní církev už nehodí. „Smiluj se, Hospodine,“ modlí se autor šestého žalmu, „jsem vysílen, uzdrav mě, Hospodine – v kostech mám děs!“ „Proč jsi, Hospodine, tak vzdálený?“ sténá desátý žalm. „Proč se ukrýváš v dobách soužení?“ A tak to pokračuje dál a dál: „Jak dlouho ještě, Hospodine? Zapomeneš na mě navěky?“ (Žalm 13). A ještě děsivější žalmistovo zvolání, které v agónii na kříži citoval sám Ježíš: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Žalm 22).

Ano, tyto básně často končí v nadějném tónu, novým ujištěním o Boží přítomnosti, která namísto vysvětlení přináší posilu a útěchu. Někdy je to ale přesně naopak. Žalm 89 začíná oslavou Boží dobroty a jeho zaslíbení, poznenáhlu se ale tón mění a žalmista přiznává, že věci se vyvíjejí neblahým směrem. Žalm 88 začíná ztrápeně a končí chmurně: „Přátele i známé jsi ode mě zahnal, mým společníkem je temnota!“ Slovo pro nás, kdo jsme dnes v karanténě.

Smysl nářku, vetkaný do látky biblické tradice, není jen v možnosti dát průchod naší frustraci, zármutku, pocitu osamění a naprosté neschopnosti porozumět, co se to děje a proč. Tajemství biblického příběhu je, že Bůh také naříká. Někteří křesťané si představují Boha, který je nade vše povznesený, všechno ví, vše má pod kontrolou, který je nehybný a nedotčený problémy tohoto světa. To ale není Bůh, jakého vykresluje Bible.

Podle knihy Genesis Bůh prožíval lítost a trápil se v srdci, když viděl násilí a zkaženost lidstva, které stvořil. Byl zdrcený, když se jeho nevěsta, Izrael, od něj odvrátila. A když se pak Bůh vydal za svým lidem jako člověk (bez této pointy by Ježíšův příběh postrádal smysl), plakal na hrobu svého přítele. Apoštol Pavel píše o Duchu svatém, který „sténá“ v našem nitru, zatímco my sténáme v bolestech všeho stvoření. Prastará nauka o Boží Trojici nám pomáhá rozpoznávat Jediného Boha v Ježíšových slzách a v úpění Ducha.

Křesťané tedy nemají pražádnou povinnost přinášet vysvětlení, co se děje a proč. Jejich povinnost je zcela jiná: nepřicházet s vysvětlením, ale s nářkem. Když Duch úpí v našem nitru, stáváme se – i v samotce své karantény – miniaturními chrámy Boží přítomnosti a jeho uzdravující lásky. A právě zde se mohou zrodit nové možnosti, nové projevy laskavosti, nové vědecké poznatky, nová naděje. Nová moudrost pro naše představitele? To je nápad!

Zdroj: www.time.com/5808495/coronavirus-christianity
Přeložil Jan Andrýsek

V nakladatelství Biblion dosud vyšly tři knihy N.T. Wrighta Překvapivá naděje (2018), Podstata křesťanství (2019) a Bůh v karanténě (2020).

 

Ať vám nic neuteče

Aktuální informace z redakce do Vaší e-mailové schránky.

Obsah košíku
Celkem:
Zobrazit košík
Vrátit se k nakupování