obchod@biblion.cz
  • Žádné výsledky k zobrazení.
V nákupním košíku máte: 0 ks
Košík je prázdný.

Víra navzdory smrti

8.4.2021

Víra navzdory smrti: Desítky let jsem doprovázel umírající. Dokážu teď přijmout své vlastní rady?

Presbyteriánský pastor a autor řady úspěšných knih Timothy Keller čelí diagnóze rakoviny slinivky: „Dá se kázat sám sobě a můžu se v takových chvílích pevně opírat o křesťanskou naději? Za otřesy a vlny silných emocí jsem vděčný. Vzkříšení už pro mě není teorie.“ O Velikonocích vychází jeho doposud nejsilnější kniha Naděje navzdory: Realita vzkříšení a smysl Velikonoc.

Značnou část svého života jsem strávil rozhovory s lidmi, kteří se ocitli na prahu smrti. Byly to rozhovory o důležitosti víry v Boha. Od roku 1975, kdy jsem se stal ordinovaným duchovním Presbyteriánské církve, jsem seděl u bezpočtu lůžek a někdy byl i svědkem toho, když někdo vydechl naposledy. Nedávno jsem napsal knížečku On Death (O smrti), kde zachycuji, co těmto lidem v jejich situaci říkám. Když mi ale lékaři necelý měsíc po vydání oné knížky diagnostikovali rakovinu slinivky, zastihla mě ta zpráva nepřipraveného.

V únoru 2020 jsem se vracel z konference v Kuala Lumpur a cestou jsem začal mít zažívací potíže. Vyšetření v nemocnici ukázalo, že mám zřejmě zvětšené lymfatické uzliny v tříslech: Není důvod k obavám, ale pro jistotu se přijďte ukázat za tři měsíce. Knížka byla venku a pak, zatímco jsme se všichni v New Yorku snažili chránit před covidem-19, jsem se dozvěděl, že můj anděl smrti na mě nečíhá nikde kolem, ale tiše roste v mém vlastním těle.

Nedávno jsem napsal knížečku O smrti… Když mi ale lékaři necelý měsíc po vydání oné knížky diagnostikovali rakovinu slinivky, zastihla mě ta zpráva nepřipraveného.

Začal jsem brouzdat po internetu a četl zlověstné statistiky úmrtnosti na tento typ rakoviny. Po několika mučivých minutách můj pohled padl na knížku ležící vedle na stole: O smrti. V tu chvíli jsem neměl odvahu ji otevřít a přečíst si svá vlastní slova.

S Kathy, mou ženou, jsme tehdy prolili hodně slz. Nemohli jsme tomu prostě uvěřit. Oba jsme nedávno oslavili sedmdesátku a cítili se při síle a v dobré mentální formě, schopni pokračovat téměř ve všem, co jsme dělali posledních padesát let. „Myslela jsem, že se jednou v tomhle věku budeme cítit mnohem starší,“ řekla mi Kathy. Měli jsme spoustu plánů a řadu potěšení, především ve svých dětech a vnoučatech. Čekali jsme, že si nás jednou vezme nějaká nemoc, až budeme opravdu staří. Ale ne teď, teď ještě ne. To přece není možné. Co nám to Bůh dělá? Slova Písma, především knihy Žalmů, jako by vyjadřovala naše vlastní pocity: „Proč jsi, Hospodine, tak vzdálený? … Jak dlouho ještě, Hospodine? Zapomeneš na mě navěky?“ 

A co já? … Dokážu přijmout své vlastní rady?

Zpráva o nadcházející smrti znamená pro víru řady lidí otřes, někdy i její ztrátu. Přijde jim nefér, že to má být tak brzy, že to má být právě takto. Během desítek let své duchovní služby jsem mluvil s věřícími mnoha různých vyznání, kteří se octli v této situaci. Jedna paní s rakovinou mi před lety řekla: „Já už nevěřím, není to pro mě. Nemůžu věřit v osobního Boha, který by mi provedl něco takového.“ Rakovina jí zabila Boha.

A co já? Jak zareaguji? Cítil jsem se jako chirurg, který se náhle sám octl na operačním stole. Dokážu přijmout své vlastní rady?

Jedno z mých prvních zjištění bylo, že náboženská víra vám útěchu v okamžiku krize automaticky neposkytne. Přesvědčení o existenci Boha a posmrtného života samo o sobě nedává člověku emocionální útěchu a existenciální posilu. Ačkoli jsem si byl na rozumové úrovni plně vědom, že jednoho dne umřu, zdrcující realita mé diagnózy ve mně vzbudila nečekaně silnou psychologickou reakci: snažil jsem se svou smrtelnost prostě popřít. Říkal jsem si: Cože? V žádném případě! Nemůžu přece umřít. Takové věci se dějí druhým – ale ne mně. Teprve když jsem tuhle nehoráznost vyslovil nahlas, došlo mi, jakým bludem jsem celou dobu sám sebe obelhával.

Kulturní antropolog Ernest Becker tvrdí, že právě popření smrti je pro naši kulturu charakteristické. Má pravdu, že v moderní době toto popření posílilo, bylo tu s námi ale vždycky. Už v 16. století napsal protestantský teolog Jan Kalvín: „Pouštíme se do všech svých počinů, jako bychom zde na zemi měli být věčně. Nad tělem zesnulého blízkého si krátce zafilosofujeme o prchavosti lidského života, jakmile však od něj odvrátíme zrak, představa o naší vlastní trvalosti zůstává pevně zakořeněná v našich myslích.“ Smrt je pro nás čímsi abstraktním, čímsi, co je sice technicky pravdivé, ale jako osobní realita pro nás nepředstavitelné.

Dříve či později nám ale naše smrtelnost – a naše smrt – dojde. Dá se jí vůbec čelit bez ochromujícího strachu? Je možné během času, který zbývá, růst v laskavějšího, moudřejšího, více milujícího člověka? Věřím, že ano. Je k tomu ale potřeba jak intelektuální, tak emocionální úsilí: říkám tomu vyšetření hlavy a vyšetření srdce.

Do vlastní hlavy jsem se musel podívat, hned jak jsem se dozvěděl svou diagnózu. Potřeboval jsem prověřit nejen svou vyznávanou víru, což je v mém případě tradiční protestantismus, ale i své skutečné, osobní pojetí Boha. Do jaké míry je utvářela kultura, ve které žiju? Nesklouzl jsem podvědomě k představě, že Bůh je tu pro mě, a ne já pro něj? K představě, že můj život by měl jít hladce, k představě, že sám vím líp než Bůh, jak se věci mají dít? A odpověď zněla: Ano, do určité míry. Zjistil jsem, jak je zprvu bolestné přijmout Boží velikost a říci „Buď vůle tvá. To přijetí ale vede k poněkud překvapivému prožitku dříve nepoznané svobody. Mít malého a ochočeného Boha může být pohodlné – ten vás ale nezbaví hněvu a strachu tváří v tvář smrti.

Potřeboval jsem překlenout onu propast mezi abstraktním přesvědčením a osobní, prožívanou vírou.

K mému „vyšetření hlavy“ patřilo i to, abych se vypořádal s otázkou Ježíšova vzkříšení. Ironií osudu jsem se těsně před svou diagnózou pustil do psaní knihy o smyslu Velikonoc. Než jsem dostal rakovinu, bylo pro mě vzkříšení víceméně teoretickou otázkou – teď ale vše bylo náhle jinak. Jsem si vědom námitky, že veškerá víra v posmrtný život je pouhou projekcí našich přání, která se nezakládá na realitě – a že pro mnoho lidí dnes patří víra v Ježíše do stejné kategorie jako víra v ufony. Během posledních dvaceti let jsem byl stále více přitahován dílem britského biblisty N. T. Wrighta, který přináší přesvědčivé historické argumenty pro Ježíšovo tělesné vzkříšení.

Teď jsem se tedy k jeho textům vrátil, ovšem s kritičtějším postojem než dřív. Nechtěl jsem se nechat ošálit. Když jsem ale pečlivě procházel jeho argumentaci, přišla mi ještě přesvědčivější a průkaznější než kdy dřív. Měl jsem se tedy oč opřít. Přesto jsem však potřeboval něco víc než pouhé rozumové přesvědčení o pravdivosti vzkříšení.

Přišel čas na mé „vyšetření srdce“. Potřeboval jsem překlenout onu propast mezi abstraktním přesvědčením a osobní, prožívanou vírou. Jak už kdysi poznamenal americký filosof Jonathan Edwards, jedna věc je mít pevné přesvědčení (opřené o shodu mnoha hodnověrných svědků), že med je sladký – a něco úplně jiného je med ochutnat! Pocítit medovou sladkost v ústech znamená poznat med úplně jinak a nesrovnatelně bohatěji, než by to kdy dokázala jakákoli racionální dedukce. A stejné je to s Bohem. Jedna věc je vyznávat, že Bůh je milující, mocný a moudrý – a něco úplně jiného je pociťovat tuto realitu ve vlastním srdci. Bible používá tento „smyslový“ jazyk velmi často. Žalmista nám neříká, abychom v Boží dobrotu jen věřili – zve nás, abychom ji „okusili“. Apoštol se v listu Efeským nemodlí, abychom v Boží slávu jen věřili, ale abychom ji svým „vnitřním zrakem“ také „viděli“. 

Tomáš Akvinský 6. prosince 1273 přestal s psaním svého monumentálního díla Summa Theologiae. Na otázku svého přítele Reginalda, proč práci nedokončil, odpověděl, že zakusil „blažený zážitek“ Boží přítomnosti a ve srovnání s ním mu teď veškerá jeho teologie připadá jako pouhá „suchá sláma“. To neznamená, že by Tomáš svou teologii zavrhl, pochopil ale rozdíl mezi mapou Boha a Bohem samotným. Sám nejspíš nemohu označit své zážitky posledních měsíců za „blažené“, mohu ale říci, že byly hlubší a líbeznější než cokoli, co jsem poznal dosud.

Především se mi Ježíšova vzácná láska, jeho smrt a vzkříšení staly něčím mnohem víc než položkami v seznamu věcí, kterým jako křesťan „věřím“. Staly se mi nadějí, o kterou se celý den skutečně opírám. Jak napsal ve své nejslavnější větě sv. Augustin: „Stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné jest srdce naše, dokud nespočine v tobě.“

Oba jsme s Kathy s překvapením zjistili, že čím míň se pokoušíme udělat si ze světa ráj, tím víc dokážeme tento svět přijímat jako dar. Přestali jsme na něj klást nesplnitelné nároky. A najednou nám ty nejprostší věci – slunce na vodní hladině, květiny ve váze, naše objetí, sex a rozhovory – začaly přinášet větší radost než kdy předtím. Byli jsme doslova „zaskočeni radostí“. 

Nejprostší radosti života se mi staly zdrojem každodenního štěstí tak, jak mi uprostřed mnoha slz a bolesti postupně docházela Boží realita.

K této změně ovšem nedošlo přes noc. Nejprostší radosti života se mi staly zdrojem každodenního štěstí tak, jak mi uprostřed mnoha slz a bolesti postupně docházela Boží realita. Nevím, jak to říct, ale čím více jsem začal myslet na nebe, tím více jsem dokázal vnímat tento svět jako nekonečně vzácný Boží dar.

Dnes mohu upřímně říct, beze vší sentimentality a přehánění, že jsem nikdy v životě nebyl šťastnější. Nikdy jsem nezažíval takové potěšení ze života jako teď. Právě tak ale mohu říci, že jsem nikdy nezažíval tolik zármutku. Jedné naší drahé přítelkyni před šesti lety rakovina vzala manžela. Říkala nám, že i když se zdá, že už se s jeho odchodem celkem vyrovnala, občas se zničehonic vynoří vzpomínka nebo myšlenka na něj, která jí do hloubky otřese a ochromí ji smutkem.

Prožívám to podobně. Ale začal jsem být za takové otřesy vděčný, protože mi připomínají, abych znovu a znovu obracel svou hlavu i srdce správným směrem. A když to dělám – když čelím svým strachům a vychutnávám své radosti – zažívám silnější a líbeznější útěchu než kdykoli dřív.

Timothy Keller, The Atlantic, 7. března 2021. (Překlad Alexandr Flek, redakčně kráceno)
Fotografie: Relevant Magazine, YouTube


Timothy Keller je zakládajícím pastorem Redeemer Presbyterian Church v New Yorku, předsedou organizace Redeemer City to City a autorem právě vyšlé knihy Naděje navzdory: Realita vzkříšení a smysl Velikonoc.

 

Ať vám nic neuteče

Aktuální informace z redakce do Vaší e-mailové schránky.

Obsah košíku
Celkem:
Zobrazit košík
Vrátit se k nakupování